Jan Uldrych

V centru Uldrychovy pozornosti stojí vnitřní svět zkušenosti, hranice lidského vnímání, motiv podvědomí

a vzpomínky. „Zajímá mě jistá konfrontace s realitou. Nevíme s neotřesitelnou jistotou, kde skutečně jsou její hranice, co vytváří a kde je zdroj našeho vědomí. Netoužím po tom malovat jen věci, které vidím očima.Chci přesáhnout to, co běžně nazýváme „realita“. Zajímá mě vnitřní struktura bytí, něco původního, něco co prosakuje z jiných rovin vědomí. Vyvarováváme se tak lži – nepřetváříme vnější svět, ale naše zažívání jiného nám dává odpovědi na to, co svět „tam venku“ spíše není“, říká Jan Uldrych.

O to zajímavější jsou pak výsledné Uldrychovy malby. Zobrazivost – tradičně chápána (pomine-li problém realismu coby „konvence“) jako realistická – představuje na obrazech zcela neznámé a v nepoznatelné realitě ukotvené entity. Vizuálním charakterem se tak obrazy podobají až abstraktním, nefigurativním polohám malířství. Jan Uldrych si je toho vědom a postupem času začíná reflektovat vztah transparentního zobrazení a hrubého expresivního malířského gesta, které bývá zpravidla asociováno s abstrakcí. Udrych nás proto ve výsledku svými obrazy staví před ideální a dokonalá okna: vidíme naprosto jasně a zřetelně svět za nimi, nemáme ale žádnou racionální zkušenost s tím, co „tam venku“ vidíme, naše mysl jednoduše nedisponuje pojmy, pomocí kterých můžeme zobrazené uchopit. Jeho obrazy tak vyzívají k „wittgensteinov­skému mlčení“ – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Kontury realismu a reality samotné se proto tvarují v ryzí a čisté tvořivé, pojmově neuchopované zkušenosti obrazu, ve snaze vzkříšení „nevinného oka“.