Brouk v hlavě
11. 9. - 10. 10. 2015
Jan Uldrych po letech trvající spolupráce s The Chemistry Gallery připravil pro její prostory první autorovu samostatnou výstavu s názvem Brouk v hlavě. Výrazný soubor olejomaleb je logickým vyústěním a pokračováním autorova zájmu o možnosti zobrazivé malby, kterou zavádí nově i do kontextu problémů otázek reality samotné.
Jan Uldrych (1983), absolvent (2009) ateliéru klasických malířských technik pražské Akademie výtvarných umění, navazuje na dlouhodobou volnou spolupráci s pražskou galerií The Chemistry Gallery, se kterou realizoval několik skupinových výstav („22 22 2“ – 2014, „22:22“ – 2013, „Náhled“ – 2011) zaměřených na současné tendence v současné mladé zobrazivé malbě. Aktuálně se svým „Broukem v hlavě“ přihází Jan Uldrych s osobitým pokusem o novou formulaci svého vztahu k žánru realismu. Zajímavější je však fakt, že nabízená formulace není výrazem nějaké autorovy potřeby „redefinovat“, „znejasňovat“ či jakkoli se vymezovat vůči tradici klasického zobrazivého momentu malířství, nýbrž zcela obráceně: aktuální soubor maleb je symbolem víry v životaschopnost tradiční formy, víry, která se opírá
o obsáhlou vnitřní (duchovní) i vnější (malířskou) zkušenost. Uldrychův „brouk v hlavě“ je o vyjasňování kontur realismu a reality samotné.
Téma – tj. realita a obrazový realismus – a zájem o něj není v kontextu české galerijní praxe cizí. The Chemistry Gallery dlouhodobě od svého založení v roce 2008 pracuje (jakožto s pevným programem jedné své dramaturgické linie) se skupinou umělců, kteří tradičně a systematicky tvoří v médiu zobrazivé malby (Zdeněk Trs, Alžběta Josefy, Aleš Brázdil, Michal Ožibko či Jan Mikulka). Staví se tak skromně
po bok velkých výstavních institucí, jako je například Galerie Rudolfinum, které otázkám o možnostech „realismu“, reality a zobrazivé malby věnovalo v posledních letech několik obsáhlých a významných výstavních projektů (viz „Motýlí efekt“ – 2013, „Beyond Reality“ – 2012 či figurativněji zaměřený „Nightfall“ – 2013). I samotný Uldrychův záběr nalézá několik styčných bodů s dalšími osobnostmi současné figurativní tendence. V českém výtvarném prostředí můžeme vysledovat podobnost s problematikou iluze reality či s konfliktem iluzivnosti obrazového světa („vidím“ vs. vím“, respektive „skryté“ vs. „odkryté“) u Daniela Pitína, se znejasňováním povrchu malby a iluzivností realistických obrazů Zdeňka Trse, nebo též s tématem paměti, podvědomí a jejich opozice v kolektivní paměti u Adriana Ghenie v kontextu rumunské „klužské malířské školy“.
Téma „Brouka v hlavě“ se aktualizuje i s odkazem na exponenciálně se rozvíjející trend digitalizace běžného světa a lidské zkušenosti. Rostoucí počet různých elektronických „devices“ („zařízení“), které vstupují mezi přirozený vztah k okolnímu světu lidské zkušenosti a tento svět samotný, přispívá k zatemňování tohoto dříve „daného“ vztahu, který byl otřesitelný často jen dogmatickými postuláty novověké idealistické filosofie a teoretickými výstupy kvantové fyziky.
Jan Uldrych zpracovává tyto otázky pomocí tradiční, ryzí a pregnantní zobrazivé malby. V centru Uldrychovy pozornosti stojí vnitřní svět zkušenosti, hranice lidského vnímání, motiv podvědomí a vzpomínky. „Zajímá mě jistá konfrontace s realitou. Nevíme s neotřesitelnou jistotou, kde skutečně jsou její hranice, co vytváří a kde je zdroj našeho vědomí. Netoužím po tom malovat jen věci, které vidím očima. Chci přesáhnout to, co běžně nazýváme „realita“. Zajímá mě vnitřní struktura bytí, něco původního, něco původního ve vědomí, něco co prosakuje z jiných rovin vědomí. Vyvarováváme se tak lži – nepřetváříme vnější svět, ale naše zažívání jiného nám dává odpovědi na to, co svět tam venku spíše není“, říká Jan Uldrych.
O to zajímavější jsou pak výsledné Uldrychovy malby. Zobrazivost – tradičně chápána (pomine-li problém realismu coby „konvence“) jako realistická – představuje na obrazech zcela neznámé a v nepoznatelné realitě ukotvené entity. Vizuálním charakterem se tak obrazy podobají až abstraktním, nefigurativním polohám malířství. Jan Uldrych si je toho vědom a postupem času začíná reflektovat vztah transparentního zobrazení a hrubého expresivního malířského gesta, které bývá zpravidla asociováno
s abstrakcí. V nejkonceptuálněji pojatém obraze dospívá k syntéze abstraktně expresionistického tahu
a jeho věrné kopie, vyvedené čistě zobrazivými možnostmi olejomalby. Vratkost pevné dělící linie mezi realitou (nyní reprezentovanou expresivním gestem) a jejím domněle věrném zobrazováním, je zde exemplifikována redukcí obrazu na nejzákladnější výrazové prostředky.
