Zrcadlo a gauč od maminky

24. 9. 2016 – 30. 10. 2016

​

Obrazy Tomáše Němce (1986) jsou svou povahou živé. Není to jen díky expresí nasáklému rukopisu, ani plnokrevnému kolorizmu, které jsou pro něj typické. Může za to hlavně jejich sepětí s tím, co sám prožívá.
Tomáš Němec je malíř současnosti i minulosti, což je důvod, proč jeho tvorba nese známky nadčasovosti. Zpracovává své „tady a teď“, které vychází z vjemů a vizuality dneška, ale způsobem práce, stylem i tématy odkazuje k západní tradici malby, kterou dál rozvíjí. Co se týče pozice v rámci jeho uměleckého vývoje, je nový cyklus důsledkem snahy posunout se od krajinomalby a zátiší, ale zůstat u malování podle modelu. Roli sehrála také osobní situace: stěhování, programový odchod do ústraní a k tomu potřeba nepřijít o kontakt s přáteli. To vysvětluje i příklon k hlubšímu sebezpytu, který se projevil sérií autoportrétů. Stručně řečeno – Tomáš Němec se ještě víc obrátil do sféry intimity, jejíž hranice posunul až na úroveň obnaženosti v nejširším slova smyslu. Projevuje se to několika způsoby. Divácky i autorsky nejzásadnějším je obnaženost samotného obrazu koncepčně opouštěného na různých úrovních promalovanosti a tím jakoby v jiných fázích dokončení – od popisné deskriptivy, přes expresivní vrstevnatost, po skicovitou zkratku. Dalším je intimita privátního prostředí, která se promítá do zachycování osobních věcí. Malování v bytě nese specifická omezení, jež pak zpětně ovlivňují parametry obrazů. Například efekt podmíněné prostorové redukce dodává jistý stupeň intimity i formátům. Posledním způsobem je samozřejmě téma – mužský akt. Reflexe mužské nahoty je tradiční oblastí výtvarného zájmu odedávna. Ne náhodou se stala součástí akademického školení platnou i teď. Teprve přelom 19. a 20. století změnil situaci a zbytnělý kult ženské smyslnosti může z dnešního pohledu dělat z mužských aktů zdánlivě minoritní záležitost. Ve skutečnosti jich současné vizuální klima nabízí víc než dost, ale pravdou je, že mezi českými umělci mladé generace moc k vidění nejsou. Jako stěžejní prvek nějaké realizace se objevují jen v ojedinělých případech. Zájem o lidské tělo se u Tomáše Němce dá pozorovat už od studia. Poprvé se vážně aktem podle modelu zabýval na konci střední školy a od té doby ho stále vnímá jako nejtěžší a nejzajímavější malířskou disciplínu. Psychologický fokus na tělo, tentokrát ve smyslu uzlíčku nervů, je možné vidět i u jeho známých obrazů s Edith Piaf. Před dvěma lety hrál na jeho výstavě prim klasický motiv koupání, pak vzniklo několik pláten ze záběry z pornofilmů, které podtrhly sexuální potenciál tématu. Momentálně se ale Tomáš Němec déle než rok zase zabývá tradiční malbou aktu podle modelu. Prvním byl on sám a právě jeho rozměrný obnažený malířský autoportrét tvořil protějšek Rembrandtova Učence v Národní galerii. Také tato konfrontace mimoděk zdůrazňuje historické zvazbení i důraz na osobní stránku v rámci námětu. Základní vizuální výbavou nových obrazů se staly zrcadlo a šedý gauč od maminky, které jsou více či méně zjevně přítomné na většině pláten. Tyto nenápadné předmětné konstanty v sobě nesou skrytě podvratný charakter. Na jednu stranu se jedná o soudobé vybavení domácnosti, na druhou jsou to odvěké nástroje slasti a rozkoše. A dvojznačnost rozkročená mezi studijní civilností a erotikou je vlastní i plátnům. V dráždivém kontrastu obnažených těl s tablety nebo mobily v rukou je tak možné vnímat napětí mezi technologiemi a nahotou, voyeurismus a sdílení intimity se vším co přináší, jako prozaicky rozklíčovat automatismus bezprostřední pózy modelu při sledování filmu. O co však jde Tomáši Němcovi především, je jasné – je to další pokoušení hranic ideálního obrazu.