ZebOne

ZebOne (*1982) je dalším z writerů, který překročil hranice mezi ulicí a galerijní scénou a připojil se ke stále sílícímu trendu posledních let charakteristickému postupným pronikáním jazyka graffiti do prostoru volného umění bez přívlastků. V rámci graffz-komunity patří už dlouho k nepřehlédnutelným individualitám, jejichž pozice je pevně daná a vymezená respektem v domácí oborové historii. Přestože, nebo právě proto, že už má ZebOne chvíle nejaktivnější činnosti nějaký čas za sebou, nabízela se - jako u jiných výrazných autorů - otázka, kam bude jeho další cesta směřovat. Odpověď na ni dává série výstav z posledních let, které poměrně jasně naznačují jeho další vývoj.Jakkoli jeho práce volně navazují i na obecnou linii geometrické abstrakce, ZebOne zůstává writerem také co se týče „témat“. Jestliže většina sprejerů, pokud se posune z ortodoxní pozice směrem k volnému umění, zamíří buď k obsahovosti ve smyslu sdělění nebo čistému formalismu, tohoto autora dál umanutě zajímají písmena, kterým věnuje veškerou malířskou pozornost. Nevnímá je symbolicky, nepřikládá jim význam odvozený například z osobní mytologie, nejsou pro něj kryptografickým prostředkem,neskládá z nich slova, nesnaží se ani o výčet. Soustředí se - tak jako vždycky - prostě jen na jejich tvary, barvy, případně vzájemné poměry. I když se výjimky najdou, většinou je jeden obraz věnován jedinému znaku. Také způsob jejich výběru je klasický podle teze: „nenaložíš si na záda písmena, který ti nejsou sympatický.“ Konkrétní přístup a priority se ale samozřejmě v čase mohou měnit. Ještě před několika lety důsledně držely stejnou barevnost odlišné litery,v současné době naopak vznikají v rámci jednoho opakujícího se grafému včetně koloristické složky různá kompoziční řešení, takže se základní pojetí ještě víc přiblížilo klasickému typografickému prostředí.

​

Pro ZebOneovy obrazy, většinou důsledně vycházející z formátů, je od počátku příznačný plošný puristický styl „pravítkové“ geometrie. Jestliže prvním plátnům dominovala černá, jeho následující práce už zasáhla i tlumená nepříliš kontrastní barevnost lomených odstínů, která odpovídala také sousledným piecům. ZebOne během svého vývoje ukázal, že nemá problém minimalizovat nebo úplně vynechávat obtahy, umisťovat je proti logice tvarů mimo nebo je naopak posunout dovnitř kompozice, takže fungují ve smyslu estetického škrtu. Pravoúhlé zalomení u něj občas dynamizuje nenápadná diagonála. Stavba jeho obrazů bývá svázána s obvodem plátna, zatímco těžiště v centru může paradoxně zůstat téměř úplně prázdné. Důležitá je pro něj ale přítomnost barvy ve smyslu skutečné materie, takže i když by mohl využít přirozeného odstínu šepsu, vždy v takovém případě vrství bílou na bílou. Není u něj neobvyklé ani to, že malba fragmentálně ubíhá přes hranu blindrámu, jakoby jí stále přiznával možnost kontaktu se stěnou, odkud původně vzešla a kam ve skutečnosti patří.

ZebOne je systematik a svým způsobem minimalista. Přestože v některých případech postupuje a posouvá vizualitu svých kompozic intuitivně, vždy jim předcházejí přípravné skici, které ověřují účinnost jejich stavby. Dobře si uvědomuje ztuhlou „odměřenost“ prvních pokusů z řady a postupné osvobozování výrazu směrem k většímu progresu, takže první návrhy občas ani nerealizuje. To následně doplňuje ustálený precizní postup realizace do posledního detailu prověřený předchozí zkušeností. Tím, že se nevyhýbá experimentu, jenž je přirozenou součástí jeho výtvarného uvažování, ale zároveň jej praktikuje v naprosto racionálních a řízených podmínkách, se může s trochou nezbytné nadsázky proces vzniku jeho obrazů přirovnat k laboratorní práci. Vnitřní stavba jeho maleb neprochází skokovým radikálním vývojem. Při vzájemném srovnání se navenek sice zřetelně proměňují, nicméně ze všeho nejvíc se při tom podobají postupným stavům jen do určité míry předvídatelné matematické formule, jejíž zákonitosti a zobecňující principy dokáže bezpečně rozpoznat a pojmenovat jen někdo.

text: Radek Wohlmuth