Venuše a znakoplavci
13.6.2025 - 27.7.2025
Každodenní přetechnizovaný svět, přehlcený informacemi a vizuálním balastem, se i pro člověka samotného stal nesnesitelným a dlouhodobě neudržitelným. Jako již mnohokrát v minulosti opět hledáme naději v návratu k přírodě, v představě napojení na cosi původního, čistého a autentického. Ve snaze o obnovení tělesných i duchovních sil se pravidelně noříme do chladivých vod rybníků, moří, nebo alespoň bazénů a vystavujeme svá těla účinkům slunečního záření. Hojivý a terapeutický potenciál slunečních paprsků však lidstvo svou vlastní činností dávno narušilo a bez patřičných ochranných prostředků pro nás může být prostý pobyt v přírodě mnohdy paradoxně i život ohrožující.
Motiv trávení volného času u vody se malíři Vojtěchu Horálkovi stává platformou pro úvahy nad ambivalentním vztahem přírody a lidské společnosti s její povrchností, marnivostí, pokrytectvím a bezohlednou honbou za individualistickým úspěchem. V názvu výstavy Venuše a znakoplavci se setkává několik aspektů, které jsou pro autorovu tvorbu typické – osobitá poetika plná hravosti a jemného humoru spolu s odkazy k historii lidstva, antické mytologii, dějinám umění, kosmologii a nově také k biologii. Rod mytických Venuší a nepřemožitelných héroů s vyrýsovanou muskulaturou a minimem tělesného tuku zprostředkovává v Horálkových dílech prolínání světů různých řádů a hierarchií, jak napovídá i narážka na dravý druh vodního hmyzu v názvu výstavy.
Z obrazů a objektů Vojtěcha Horálka se doslova vynořují těla koupajících se krasavic a sportovců, jako by byla vytlačována z vodní hladiny, která je vytrvale odmítá přijmout za své. Navzdory poklidné atmosféře maleb, jejichž podkladem často není plátno, ale plexisklo, dřevo či jiné nezvyklé materiály, zde lidské postavy působí jako elementy z jiného světa, které do idylických výjevů tak úplně nezapadají. Šité polstrované figury plasticky vystupují z obrazové plochy a svým zhmotňováním narušují pocit bezstarostnosti a pohody, která se line harmonickou iluzivní malbou. Krajiny jsou navíc mnohdy namalovány na zadní stranu obrazu a divákovi se ukazují skrz polopropustné plexisklo, jako bychom nahlíželi do nějakého vzdáleného, pohádkově idylického světa. Postavy, mnohdy nahé nebo spoře oděné do plavek, nepůsobí krásně ani smyslně, ale spíše groteskně, bizarně, či dokonce děsivě. Jsou vměstnány do stísněných vířivek nebo zaujímají efektní pózy, jako by se ocitly na podivném jevišti, vyzbrojeny slunečními brýlemi, ručníky a lehátky s pestrým dekorem, který často prorůstá i spodními vrstvami obrazu a připomíná pestrobarevné vzory, jež kdysi lemovaly normalizační iluze o budoucím pokroku lidstva. Proporce figur jsou někdy deformovány částečným vnořením do vody, ale také zdvojováním a vrstvením malířsky iluzivní a reliéfní plasticity. Kvůli vynořování z obrazové plochy se zároveň stávají křehkými a zranitelnými, a tak je malíř vybavuje čepicemi či masivní hokejovou výstrojí, aby lépe odolávaly nebezpečí vnějšího světa.
Neustálá snaha člověka o splynutí s přírodou se zde ukazuje jako pouhá romantická iluze, časově limitovaný sen o symbióze. Nakonec ale dovolená vždycky skončí a my se opět musíme vrátit do civilizace, do bezpečí a tepla našich domovů, odkud můžeme promýšlet nové způsoby soužití s přírodou i s jinými bytostmi. Dokud ještě nějaká voda v našich maloměstských bazéncích a rybnících vůbec zbývá.
Vojtěch Horálek (*1983, Praha) je malíř a grafik. Vystudoval v ateliéru malby Michaela Rittsteina na Akademii výtvarných umění v Praze (2004–2010) a během studií absolvoval studijní stáž na École supérieure d’art d’Aix-en-Provence. Jeho osobitý styl spoluutvářelo i předchozí studium oboru řezby, tvarování a restaurování dřeva na Střední a Vyšší odborné uměleckoprůmyslové škole v Praze (1998–2004). Má za sebou také zkušenost s produkcí videí, krátkých filmů a loutkového představení a pravidelně pořádá happening Staroboleslavská pouť. Vůči tlaku technologií se vymezuje mimo jiné bojkotem sociálních sítí i svými „dřevěnými webovými stránkami“.
Patřil mezi finalisty prestižní Ceny 333 pořádané NG v Praze (2012) a soutěže Jungart (2009). Za výtvarné zpracování hry Lakomá Barka získal ocenění Loutkářská Chrudim (2008).
Pravidelně vystavuje v Česku i v zahraničí, například v NG v Praze, v Českém centru v Berlíně, v GASK v Kutné Hoře nebo v Rabasově galerii v Rakovníku. Jeho tvorba je zastoupena v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích, ve sbírce COLLET Prague | Munich a v řadě dalších sbírek.
Od roku 2011 působí jako odborný asistent na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU.
kurátorka: Martina Mrázová