Název 22 22 2, druhé vydání původní skupinové výstavy 22:22, připomíná spíše zápis jakéhosi skóre, remízový stav dlouhotrvajícího zápasu v neurčité disciplíně. Druhý „set“ téhož výsledku, byť v mírně obměněné sestavě
(Trs, Josefy, Ožibko, Hubálek, Mikulka, Uldrych, Brázdil), přináší příslib.
Současná mladá figurace slibuje další porci podívané, další x-čas vývoje vzájemného souboje se spíše heterogenní skupinou převážně (post-)konceptualistických hráčů. Nevzdává se, nemá proč, jelikož vlastně
neprohrává. Nedrží nos nahoře, naopak, hraje svou hru, učí se od svého soupeře a s přehledem nevyhrává.

A to je sympatické. Remíza mezi pluralitou a karteziánským já je možností zachování jak tolerance k jinému,
tak suverénní sebevědomé identity jakožto výchozího bodu k společnému.

​

text: Pavel Kubesa