Rozhovor Petra Vaňouse s Petrem Gruberem při příležitosti jeho výstavy TIŠINY
10. března, 2023
Ve své malbě se zajímáš o krajinu a prostor. Vyrůstal jsi v bezprostředním kontaktu s přírodou?
Bydlel jsem v činžáku v malém bytě, ale s rodiči jsem jezdil na prázdniny do různých koutů Čech. Místo bydliště však nebylo od přírody vzdálené a s kamarády jsme pořád byli venku. Příroda mi přirostla k srdci hlavně u mých prarodičů na venkově.
Pocházíš z Vysočiny. Odkud přesně? Máš tam nějaká oblíbená místa, která navštěvuješ pravidelně od dětství dodnes?
Pocházím z Havlíčkova Brodu. Když mám možnost se podívat k rodičům do Brodu, tak jedeme k prarodičům do vesnice Chválkov. Tam jsem byl v dětství nejčastěji a nejraději. Znám tamější les téměř nazpaměť. V tom lese mám místa, kde se často zastavím, protože jsou velmi silná. Třeba se zastavím znovu a pokaždé u stejného stromu, protože na mne pořád silně působí. V tom lese bývá i pouť se svatou mší. Pamatuji si, jak jsme šli na pouť a už z dálky lesem zněla hudba.
Jakou roli v tvých obrazech hraje paměť, konkrétní nebo náhodné vzpomínky?
Hraje roli velmi podstatnou. Obrazy maluji z hlavy. Jsou to konkrétní vzpomínky a vztahují se na místa, kde jsem byl. Je pro mne důležité vědět, kde se místo nachází. Odkud kam se dívám. Když maluji obraz a něco tam třeba chybí, tak se zamyslím, co na tom místě bylo, a pomůže mi to dotvořit kompozici. Třeba i tak, že do kompozice vyčuhuje jen zčásti nějaká větev nebo kus okenice. Obrazu pak tento moment dá kontext konkrétního prostoru i toho, co je kolem obrazu nebo dokonce za mnou. Vzpomínku ale nijak nekoordinuji, hlavně ji nevymýšlím. Náhodnost vzpomínky je její kouzlo, tajemno a její nedořečenost často v malbě podpořím.
Jaká místa máš obecně oblíbená?
Jsou to místa, která mě zasáhnou svým geniem loci. Je tak silné a unikátní, že pro mne vytvoří imaginární archetyp. Proto se k těmto lokacím často vracím. Často samozřejmě jen v mysli. V aktuální výstavě v The Chemistry Gallery se obrazy vážou asi na čtyři místa. Jsou to Krkonoše, Vranovská přehrada u Vranova nad Dyjí, Šumava nebo kemp Ostrovec u Tábora.
Tvé obrazy působí kontemplativně. Jaká skrývají poselství?
To je pravda. Občas mám nutkání obraz nazvat třeba Svatá hora nebo Čistý vzduch či Dech. Člověk se v životě potýká s různými problémy, i co se zdraví týče. Já však chci, aby můj obraz byl čistý vzduch a nejčistší zdraví. Je v tom částečná terapie. Pokud si člověk můj obraz připustí k sobě, může projít procesem uklidňování nebo snu. Zároveň by měl být potěšen barvou. Může mít ale i lehkou obavu z blížícího se nebezpečí. Prvek obavy je u mne přítomný a často obraz rozechvěje. Obecně je to ale také jemná příroda sama a jistý pocit bezčasí, který z míst cítím.
Studoval jsi AVU u Jiřího Sopka. Jaké to bylo?
Zpočátku těžké, ale potom se to přelomilo a moje nejhezčí roky na AVU byly počátkem čtvrtého ročníku. Namaloval jsem tam pro mne klíčové věci. Jinak, jak je o Jiřím Sopkovi známo, nám do věcí skoro vůbec nemluvil. Když na to ale zpětně vzpomínám, tak jsem velmi rád. Přijde mi zásadní, že jsme malovali podle modelu. Na tom jsem se odnaučil některé manýry, se kterými jsem ve škole začínal. Vývoj studentů obecně byl pozvolný, ale intenzivní.
Jsi výrazný kolorista, popiš stručně svou práci s barvou?
Je pro mne důležité, aby barevnost vycházela z konkrétní atmosféry. Jak jsi zmínil paměť či vzpomínku, tak ta se mi jeví již v barvě. Musím vědět, jaký přesně tón a tón jaké věci v obraze budu malovat. Často se k té barvě ale musím domalovat. Není to o jedné barvě, ale o dvou a někdy i třech, případně více. Dvě barvy však už umí rozehrát barevnost, a když se mi to povede, obraz již funguje. Jde o barevný vztah, který míří k harmonii. Když maluji, vypadá to zprvu jako bych dělal čistou abstrakci a teprve potom dávám barvě přesnější tvary. Myslím ale pořád na motiv, který maluji. V kolik hodin se obraz odehrává, jestli třeba tmavá zelená v trávě vyjadřuje blížící se bouřku apod. Často pracuji s barevným stínem. Mám za to, že by v obraze měla být alespoň jedna čistá barva, která udá směr malování. Maluji akrylem i olejem a pracuji s vrstvením lazur a jejich spojováním. Tlustá hmota barvy nese jiný potenciál než dvě lazurní vrstvy přes sebe. Technicky v procesu malby trvá celkem dlouho než barva funguje jak ve své hmotě, tak struktuře. To je na ní pro mne také vzrušující. Výsledek by měl být v rozmanitosti hmot totální.
Co nabízí divákovi tvá samostatná výstava v The Chemistry?
Je to moje skoro celá práce za poslední rok a půl. Obrazy, které je zde možné vidět, mají samostatné klima, ale myslím si, že dokážou vytvořit propojující příběh. Jsou zde tři velké formáty, které jsem maloval nezávisle na sobě a chtěl jsem jimi výstavu usadit. Výstava byla výzvou k tomu pracovat s pro mne úplně novými barevnými vztahy, jako je třeba oranžová nebo bordeaux, tedy teplé barvy. Výstava je cestou v podvečerních krajinách. O nočních cestách ve sněhu projetém rolbou. O cinknutí kovového kýblu v tichu verandy horské chaty. O spočinutí a utichnutí atmosféry na hotelovém balkónu v horách. O ozvěně hudby znějící zpoza klidného jezera. Také o barvě oranžové s fialovou nebo o ultramarínové modři s modří pruskou. O padání vloček a stmívání na sjezdovkách po cestě z lyžování.
Jaké máš plány pro nejbližší období?
Pokud to situace dovolí, ze srdce rád budu dál malovat a malovat. Taky mám naplánovanou další samostatnou výstavu v prostorách Pragovka Gallery. Výstava se bude konat v listopadu 2023. Také mám pro letošek rozjednány nějaké společné výstavy, jejichž kurátorem jsi ty, stejně jako jsi kurátorem i této výstavy a já ti za to velmi moc děkuji.