Pavlína Kvita

Osobní mytologie, symboličnost vnitřního světa, zákonitost polarit, tematizace pohybu, znakovost, respekt k estetické rovině výrazu, rozhraní mezi organickou a chladně technicistní formou, čistota tvaru, model, acrystal, beton – všemi těmito výrazy můžeme navodit jistou představu o základním rámci současného uměleckého rukopisu Pavlíny Kvity. Její raný zájem o strukturu velkoměstského prostoru, o post-krajinu na jistou dobu vystřídala figurálnost nesoucí charakter futuristického pohybového fázování, dnes se v autorčiných pracích setkáváme se specifickou mytologickou antropomorfní organičností. Za proměnami a růzností těchto výrazových a námětových forem tušíme dlouhodobější působení autorčina tematického záměru.

Z řady soch a objektů Pavlíny Kvity vnímáme vědomé zacházení s principem pohybu a široký prostor různorodých možností jeho transformování. Nacházíme práci s metamorfózou tvaru, cyklické střídání polaritních stavů (den/noc – Sun & Moon, 2019; realita/sen; dobro/zlo) nebo například vzájemnost a provázanost jednotlivých základních elementů (Elements, 2020). Moment transformace můžeme uvidět i v kontinuální prostupnosti mezi nehybnou architekturou a zvířecí figurou (Altar, 2014 – Animal, 2021 / Manyleg, 2016), mezi zoomorfním a antropomorfním výrazem, také ale v mocném vztahu mezi hlubokou minulostí a futuristickou vizí – například v symbolické trojici prací Guardian, 2021 – Beetle, 2021 – Creature, 2021 jako by se živá bytost vymaňovala do živé přítomnosti ze vzdáleně dávné archaičnosti. Také ovšem autorčiny sochařské realizace pro veřejný prostor v sobě nesou přirozené konvenování k cyklickému rytmu proměnnosti přítomné v každodennosti městského života.
   

Sochy Pavlíny Kvity nesou poměrně typický plastický tvar – na první pohled přesně definovaný, v některých případech se ocitá přímo v sousedství designu respektujícího praktickou funkci objektu (Torso, 2018). Ve skutečnosti jde ale o výsledek spolupráce s náhodou, neuzavřené procesuality, variabilní skladebnosti, kontinuální otevřenosti k průběžně se vynořujícím možnostem (Heron II, 2021; Bison, 2020). Finální forma je momentkou, záznamem zastaveného procesu. V těchto případech vnímáme autorčino specifické sledování/tvoření struktury/architektury času, její opakované vykračování do další možnosti. Jako by neustále transformovala, modifikovala jeden tvar.
 

Z použitých kompozičních principů řady děl je patrná autorčina touha po celistvosti prostoru, z vytváření forem archaického typu a forem futuristických pak touha po celistvosti času. Jako by dosavadní celek jejího díla směřoval na více rovinách k jakési velké syntéze, kde každý jednotlivý prvek má své jasné opodstatnění, ale teprve jejich vzájemnost může poskytnout dojem celku vyššího řádu.
 

Pavlínu Kvitu vždy zajímala urbanistická struktura, architektura městského prostoru, především specifický charakter suburbií. V pracích se dotkla atmosféry jakéhosi podivného rozhraní mezi živým a neživým architektonickým prostředím beze stop historické kontinuity, s genetickým kódem dočasnosti (Suburbia II, 2015; Gradient, 2015). O to zajímavější je autorčin současný zájem o organické figurální formy, o symboličnost vyvěrající z hloubky vnitřního duševního prostoru, o osobní mytologii reflektující živou podmíněnost zla a dobra. Jako důkazy proměn, nestability věčnosti? Jako svědectví o paralelní přítomnosti smrti i rození.

text: Iva Mladičová