Matouš Háša
Mladý sochař Matouš Háša zakládá svůj výraz na kontrastu mezi tradičním a současným: „Pozoruji jistý dualismus způsobený mou inklinací ke klasické formě, která je instinktivní a způsobuje jisté zajetí realistickou formou v kontrastu s racionálním přístupem a potřebou se k něčemu vědomě vyjádřit. Snažím se o syntézu vědomých a nevědomých postupů.“ Pracuje, klasicky. Sochy modeluje jak podle živého modelu, tak za pomocí fotografických předloh, vždy však zachovává jejich proporci a kánon. Podstatou je autorova nutkavá potřeba určitého aktivismu. Ten je čitelný už v záměrné ignoraci modernismu s jeho „totalitou formy“ ve vazbě na sociální experiment, které společně přetvořily sochařské tvarosloví v nové evoluční formy (avantgarda). U Hášy jako kdyby tato vývojová fáze umění vůbec neproběhla. Svá témata, kterými zpravidla reaguje na lokální a globální společenské a politické jevy, staví na „pozměněném chování“ staré, dobře známé a prověřené figury (antika, renesance, manýrismus). Propůjčuje jí nová gesta a vkládá jí do rukou nové atributy. Tato dekontextualizace stojí za přesvědčivou rozporností, s níž uchopuje nejasnou současnost v jejím zkušenostním i mediálním pohybu. Právě rozdíl mezi zkušeností autentickou a její účelovou interpretací (mediální stínování), je tím, co obohacuje výrazové možnosti současné sochy. Gesto protestu je vždy navýsost konkrétní. Demonstruje určitou konkrétní emoci vycházející zpravidla z vnějšího podráždění - šoku. Práce s šokem dobře funguje ve spojení s tradičním výrazovým aparátem figurální sochy. Vede k inverzitě symbolů a k obnažení vnitřního modelu autora. Rub sochy se dostává na její povrch, čímž je dosahováno různých účinků, např. fyzické bolesti, úzkosti, pocitu ztráty, ohrožení, paniky, rozhodnutí apod. Vztahová či kontrastní nepatřičnost tu často revoltuje i jinak. Prostřednictvím sarkasmus a ironie. Zároveň jakoby autor do jisté míry kriticky přiznával i stinnou stránku aktivismus, za kterou může stát například sklon k narcismu či exhibicionismu. Utrpení jedince je tu často na hraně sebe-pozornosti a mesiášského komplexu. Sochařský aktivismus Matouše Háši inspirovaný pobytem v Londýně dostává jakýsi rozporný heideggerovsko-marcuseovský háv. Autor uchovává a aktualizuje sféry vnímání, které prověřila tradice a zároveň projevuje ostrý nesouhlas s redukcí a popíráním této tradice ze strany nových technologií, sociální a politické instrumentalizace. Vysílá svým dílem jasný signál, že temnota, násilí a krutost se mohou skrývat i v konstruování tzv. pokroku, pokud tento „pokrok“ nebude neustále kriticky sledován ve vztahu ke konkrétnímu jedinci, k jeho potřebám a proměnám. A to je do jisté míry určitě také úloha současného vizuálního umění.
text: Petr Vaňous
Samostatné výstavy
2019
Identity Shapes , Galerie HYB4, Praha
Flashback, Galerie ART Chrudim, Chrudim
2018
Matouš Háša, Jan Gemrot, Galerie plastik, Hořice
Matouš Háša, Jan Gemrot, Salon ASSO, Praha
2011
PO KROK, Galerie plastik, Hořice
NA CESTĚ, Kostel sv.Víta, Pelhřimo
Skupinové výstavy
2020
Stopa hada, The Chemistry Gallery, Praha
2019
Redefinice, Ukradená galerie, Praha
In:Form , Galerie Arcimboldo, Praha
Flying Inn , Pragovka Art District, Praha
Negative Realism, České centrum Berlín, Berlín
Just Kids ,The Chemistry Gallery, Praha
Art Prague, Praha
2018
Možnosti dialogu - instalace s pracemi Tracey Emin, Národní galerie v Praze, Salmovský palác
Reality Show, Galerie Arcimboldo, Praha
Jiné místo - Diplomanti AVU 2018, Akademie výtvarných umění v Praze
Future Ready, Galerie HYB4, Praha
Basement season, Galerie HYB4, Praha
2017
Traces, Ply Gallery, Londýn
Group Exhibition, The Old Truman Brewery, Londýn
Nothing in Common, Middlesex University, Londýn
2016
Pokoje 5, Cihelná 4, Praha
2013
Mladá současná socha, Galerie Samaří. Praha
2009
Barva, čas a prostor, Městské muzeum Hořice, Hořice
Hala C, Praha
