Institut blízkosti
24. 10. 2025 - 17. 11. 2025
Čtyřicet procent Čechů nevěří, že může něco udělat pro zlepšení vztahů se svými blízkými. Tři čtvrtiny z nás jsou přesvědčeny, že se lidem nedá věřit. Jsme společností, ve které je zakořeněná nedůvěra a pocit bezmoci. Naše vztahy jsou často formální a my osamělí. A přesto patříme mezi dvacet nejšťastnějších zemí světa. Naučili jsme se měřit spokojenost materiálním zajištěním a pojítky s nejbližším rodinným kruhem. I když každé druhé manželství končí rozvodem, pomoc a podporu vždy nakonec hledáme u svých nejbližších. A také se o ně hned po Polsku staráme nejvíc z celé Evropské unie. Umíme dovézt nákup, převléknout peřiny, odvézt rodiče k lékaři a uvařit prarodičům oběd. Umíme ale i obejmout? Vyslechnout? Zastavit se a vnímat? Vidět v péči nejen zátěž, ale také něco, co nás může obohatit? Když o péči mluvíme, jen málokdy zmíníme, že nám přináší blízkost, přestože právě blízkost patří k našim nejzákladnějším lidským potřebám. Lidé, kteří necítí blízkost druhých, mají riziko předčasného úmrtí až o čtvrtinu vyšší.
Výstava téma péče otevírá na šesti nemocničních postelích proměněných předním českým scénografem Markem Cpinem na umělecké instalace. Klíčovým nástrojem pro uchopení výstavy je zastavení. Detaily z každodenního života i pocity lidí, jejichž život se zmenšil na prostor jediné postele se právě díky zastavení stávají příležitostí k položení si otázek, na které nejsme zvyklí i příležitostí ke změně přístupu k sobě samému i vztahům ve svém životě. Institut blízkosti ale nechce být univerzální poradnou pro řešení mezilidských vztahů. Nechce mentorovat, poučovat ani obviňovat společnost z nedostatečného vnímání tématu, které se dotýká doslova každého z nás. Institut blízkosti vytváří prostor. Prostor pro tiché setkání se sebou samým v míře, kterou si sami zvolíme. Závěrečná instalace výstavy pak pracuje s obrazem výtvarníka Krištofa Kintery a mantrou VŠECHNO JE JINAK, která připomíná, že jediné, co máme, je teď.
Institut blízkosti nabízí vnímat téma péče, kterému se pořádající organizace MILA primárně věnuje, v širších souvislostech a vyzývá společnost k přijetí vlastní odpovědnosti za něj. Nespoléhejme na systém, nespoléhejme na výstavbu domovů pro seniory, investujme do sebe a svých vztahů. Protože péče je vztah a vztahy jsou něčím, co většina lidí na konci života popisuje jako skutečný zdroj štěstí.
Je jasné, před čím člověk utíká, když se ze vztahů stahuje. Utíká před zraňujícími vztahy, před bolestí od nejbližších osob, která je o to větší, o co víc se člověk otevře, důvěřuje, spolehne. Tuto stránku vztahů známe také všichni. A v lidských vztazích se tohoto rizika nezbavíme. Rozhodně se ho nezbavíme tak, že se ze vztahů stáhneme, abychom byli ochráněni. Tím totiž odmítneme nejen riziko, ale i životodárnost, nejen diskomfort, ale i jediný zdroj štěstí. Cesta, která má tedy smysl, je cesta uvnitř vztahů, v blízkosti druhých, která se přenáší přes konflikty tak, že v nich člověk odkrývá novou dimenzi sebe i druhých, že v nich uzrává. Péče tak není jenom prostor daru, nebo povinnosti, ale také lidské individuace, stávání se sebou samým skrze vlastní zrání, proměnu skrze blízkost někoho, kdo je jiný než já a jako takový mi může nabídnout se obohatit, rozšířit svůj repertoár, nezamrznout.
Vztahy, ze kterých umíme čerpat a v nichž se umíme bránit, je-li to potřeba, jsou ale zdrojem dokonce i zrání celé společnosti. Kultivovaná vztahová společnost nemá potřebu ubližovat zranitelným lidem, závidět těm, kteří něco dokázali, znemožnit vývoj těm, kteří touží jít dál. Pokud někde hledáme jádro demokracie, je to v tomto prostoru společnosti, ne v politických stranách a jejich bojích. Pojďme být političtí tím nejintimnějším způsobem.
Výstavu Institut blízkosti pořádá jako osvětovou akci organizace MILA, která se jako jediná u nás věnuje tématu zvyšování prestiže pečovatelské práce. www.mila.je
text: Simona Bagarová, Alice Koubová