11.12.2020 – 31.1.2021

​

Na první pohled se může zdát, že práce a tím i vizuální myšlení malířky Lucie J. Skřivánkové (1982)

a sochaře Patrika Adamce (1994) toho nemají moc společného, ale ve skutečnosti je u nich možné najít hned několik celkem silných sbližujících momentů. Po formální stránce se oba autoři přiklánějí k expresi

s tendencí k abstrahování tvaru. Ta se pohybuje v poměrně široké škále vymezené z jedné strany jemnou texturou, či strukturální vrstevnatostí, a zřetelnými deformacemi ze strany druhé. Stejně tak je u nich přítomný i obecný akcent na prostorovost. U Lucie J. Skřivánkové jej podporuje hlavně malování omítkovými pastami, zpracovávanými přímo prsty nebo dokonce pomocí nástrojů určených pro subtilní stavební či fasádnické aktivity, takže její lineárně vedené gestické kompozice - s trochou nadsázky - dosahují místy haptických kvalit nízkého reliéfu. Výraznou roli u obou hraje většinou také barva. Právě jejím aktivním uplatňováním se zase Patriku Adamcovi daří přesahovat obvyklé tradičně trochu svazující mantinely sochařské materiálovosti.

​

text: Radek Wohlmuth