Na začátku devadesátých let přišel se společenskou změnou i k nám západní trend, že malba je vyčerpané médium, které už jen opakuje samo sebe a myšlenkově i formálně už nestačí vývoji. Minimálně celými deva- desátkami se pak nad malbou vznášelo jen zvolna doznívající pohrdání teoretiků (v roce 1996 se se mnou kurátorka v Baden Badenu přestala bavit, když zjistila, že jsem malíř).

Václav Misař patří do malířské generace konce nulté dekády, která opět prožívala malbu jako něco přirozeného, přestože tendence upřednostňovat umění vytvářené především rozumem se neustále vracejí.
Svou roli v této samozřejmosti malovat, sehrálo také studium v Sopkově malířském atelieru na pražské AVU, kde byla malba vážná věc. Nakonec si ještě Václav potvrdil legitimitu své vlastní malby (a znovu i malby obecně) postupným respektem svého okolí během stáže na ryze konceptuální výtvarné akademii ve francouz- ském Bourges. Své sebevědomí pak naplno projevil ve fantaskně historizující diplomové práci.

​

text: Igor Korpaczewski

​

 

Katalog z edice BADOKH