Sup Lem End

17.9. - 17.10.2021

Výstava Jiřího Marka (*1991) a Sabiny Knetlové (*1996) představuje důležitou sondu do specifické generační citlivosti, která stojí za proměnou malířského a sochařského jazyka. Převládající je tu jak výrazový návrat k naraci, jenž je však pozměněným, aktualizovaným způsobem „vyprávění“, tak potřeba fyzicky realizovat, zhmotňovat své vize v konkrétním materiálu, tedy potřeba vytvářet artefakty, jež se přirozeně včleňují, jako předměty, do společného životního prostoru. Tento aspekt tvorby reaguje na „nesnesitelnou lehkost bytí” v době tzv. postmediální a postinternetové situace, kde se podstatná část kulturního a společenského sdílení odehrává prostřednictvím nehmotných dat, a kde převládá pohyb, neustálá změna a zrychlení životního tempa. Proti rychlosti změn se u obou autorů formuje moment koncentrace a zklidnění, proti efemérnímu plynutí dat akt lidské přítomnosti a proti odcizujícímu proudu operativního vědomí oblast hlubinných podprahových instinktů.

Betonové sochy Sabiny Knetlové vznikají tradičními sochařskými postupy, směřují však od popisnosti ke stylizačním principům, které mají postihnout především situovanost figury. Podstatné je její provázání s prostorem, na který zpravidla aktivně reaguje a tím se stává jeho součástí právě jako hybatel konkrétně rozehraného narativu. Autorka experimentuje s kontrasty plastických forem. Základním materiálem je jí beton vtlačovaný do sádrových forem, jehož povrch po odstranění kadlubu nechává syrově otevřený. Proti němu staví pružnost gumových hadic nebo strohost stavebních prefabrikátů. Kombinací těchto forem vzniká vnitřní kompoziční napětí díla. Zároveň je tu „tematizován“ i civilizační kontrast mezi sochařskou modelací tvaru a průmyslově vyráběnými elementy, tedy právě moment, který je rozhraním lidské přítomnosti jako gesta a lidské přítomnosti jako aktu sériové průmyslové výroby.

Jiří Marek ve své poslední malířské fázi vstupuje do ikonografických rámců minulosti. Existující předobrazy ustálených vyprávěcích schémat mu slouží jako osvobozující platforma pro způsoby vlastního převyprávění, pro aktualizaci a modifikaci generačního pocitu usazeného do kulis zdánlivé minulosti, která však procesem autorské transformace nabývá na nejednoznačnosti, zpochybnění a přízračnosti. Vizuálně „známé“ se přes svou transparentnost hodnotově odcizuje. Plynulost narace je rozpojována. Asociace jsou spíše podprahovými aluzemi na historický kontext, jehož skutečnou podstatou jsou v obrazech autora objevy dosud přehlížených meziprostorů, zákoutí a záhybů, které lze nově využít. Cosi zdánlivě archaického se tu radikalizuje, aby byla podlomena jistota z „překonaného“ a aby tu byl opět zpřítomněn lidský osud v jeho opakující se nahotě a heideggerovské vrženosti.

Název výstavy SUP LEM END je ironickou přesmyčkou slova „suplement“ označujícího cosi náhradního, co vyrovnává nespokojenost či nedokonalost přítomného stavu. Jako by sdílené kolektivní hodnoty bylo nutné znovu založit na pevných základech, pro které se hledá intuitivní podoba odvozená z osobního, individuálního autorského průzkumu. Skepse tu působí jako vitální síla obnovující prověřené zdroje uložené v dějinách umění. Je to však ta samá skepse, která tyto zdroje podle potřeby ohýbá a přetváří, aby znovu rozevřela prostor pro silnou generační výpověď.

text: Petr Vaňous