26 .3. 2021 - 18. 4. 2021

​

Stávající výrazový rejstřík Marka Šilpocha v poslední době výrazně rozšířilo jeho magisterské studium

v ateliéru skla Ronyho Plesla na pražské UMPRUM. Na jeho autorském rukopisu a práci s detaily se nicméně také projevuje již předchozí bakalářské studium grafického designu a vizuální komunice na stejné škole v ateliéru Rostislava Vaňka. Kombinace a interakce světla a skla Šilpocha fascinovala vždy. Ale až díky intimnímu osahání sklářských technik mohl do svých děl zakomponovat sklo, nad kterým má od prvopočátku autorský dohled. Do té doby vtipným způsobem využíval hlavně princip recyklace různých světelných prvků zejména lamp, lightboxů, zářivek či neonů. Princip recyklace industriálních prvků používá samozřejmě dosud. Možnost autonomního sklářského vstupu do recyklovaných industriálních objektů ale dává jeho práci novou dimenzi. Výsledná díla, která připomínají nějakou mimopozemskou či nadpozemskou bytost, nezapřou inspiraci průkopníky světelného umění. Nejvíce je styl Marka Šilpocha jak vizuálně, tak materiálově, blízký stylu američana Dana Flavina. Zároveň lze v jeho práci vidět fascinaci tvorbou průkopníka světelného umění Thomase Wilfreda nebo instalacemi největší současné hvězdy oboru světelného umění Olafura Eliassona. Vizuálně pak je v jeho pracích jasný vliv Bauhausu, zejména László Moholy-Nagye anebo německého umělce Heinze Macka ze skupiny ZERO.

Z českých autorů patří k největším inspiracím průkopník v oblasti světelných a světelně kinetických plastik Zdeněk Pešánek, který již ve třicátých letech minulého století tvořil obdivuhodné světelné instalace. Autorů, kteří se této formě umění věnují, není mnoho, a to i téměř po sto letech.

​

Marek Šilpoch nyní před diváky předstupuje se svou premiérovou sólovou výstavou Křehkost kontextu, na které představuje poslední způsob svého uvažování o světle a světelných instalacích, které vykrystalizovalo na základě jeho předchozích šestiletých zkušeností. Základními stavebními kameny jeho současného výrazu jsou recyklované industriální prvky v kombinaci s různou podobou skleněných

a barevných intervencí. Sklo, industriální prvky a světlo vytváří bladerunnerovskou estetiku jak jednotlivých děl, tak i celé instalace a vnucuje divákovi otázku, zda Šilpochovy bytosti-replikanti, když

je zhasnuto, sní spíše o světle nebo o skle. Pravděpodobně o obojím, stejně jako jejich autor. Citlivá kombinace jednotlivých prvků umožňuje Markovi Šilpochovi svobodně pracovat s křehkostí kontextu původních objektů a svými intervencemi je zasazuje do kontextů nových, ovlivněných jak původní funkcí objektu, tak zásahem autora, který je někde blíže řízené náhodě a jinde výsledkem jasného a promyšleného rozhodnutí. V galerii tyto objekty snad chvíli mohou působit cizokrajně, ale po chvíli si vás suveréně a jednoznačně podmaní. Neboť světlo, jehož jsou nositelem, je médium, kterému lze jen těžko odolat.

​

text: Petr Hájek