Kind Of Blue
23.10.2021 - 21.11.2021
Během dvou jarních dní roku 1959 v New Yorku natočil americký jazzový trumpetista a skladatel Miles Davis spolu se šesti nejuznávanějšími hard-bopovými muzikanty své doby legendární album Kind of Blue, nejvlivnější a nejúspěšnější jazzovou desku všech dob, která změnila hudební historii. Její název si pro svůj společný projekt vizuální umělci Zeb One a Marek Šilpoch vypůjčili nejen proto, že jejich práce jsou více či méně provázány s muzikou, ale i z jiných důvodů. Jedním z nich je skutečnost, že se na každém z obrazů Zeb Onea nachází nějaký odstín modré, ale příčin je víc. Třeba to, že se v jejich případě nejedná o výstavu složenou ze dvou nezávislých linií, které se „pouze“ vzájemně proplétají prostorem galerie, ale o projekt, kdy se jedna výtvarná část přímo snaží reagovat na druhou, čímž se s nadsázkou řečeno blíží tehdejší improvizaci jazzových hráčů na společné základní téma. A tím je tady graffiti.
Zeb One (1982) je dodnes respektovaným writerem, který se na graffz scéně objevil už v 90. letech. Stal se také spoluzakladatelem oceňované TOP crew. Ta byla nejaktivnější po přelomu tisíciletí, kdy si s nebývalou energií vizuálně podrobovala město. Její piecy byly vidět nejen velmi často, ale také na extrémních místech, za což sbírala další body. Výjimečná byla i tím, že strhávala pozornost zpátky k ulici, kde dominovala čistotou, úderností a razancí tvarů i odklonem od barvy a důrazem na černou a chrom, čímž se viditelně odlišovala od většiny sprejerů své generace, kteří se naopak často vyžívali ve výrazné polychromii a tvarových experimentech. Přestože Zeb One i po letech stále občas pracuje venku, většinou už je to pod hlavičkou uměleckých festivalů nebo prestižních galerií, jako například v případě nedávného piecu v pražských Nových Butovicích, jehož realizaci zprostředkovávala GHMP. Časem se vyprofiloval a dokázal prosadit především jako malíř. Navázal přitom sice na jazyk geometrické abstrakce, ale jeho práce zůstala konzistentní, protože vyšel z linie, kterou do graffiti vnesla amsterodamská škola a také téma zůstalo stejné jako na ulici - fonty.
Marek Šilpoch (1992) oproti tomu nikdy mezi writery nepatřil, ale graffiti jako součást městské vizuální kultury ho vždycky přitahovalo, jakkoli mu bylo bližší prostředí clubbingu a elektronické hudební scény. Se sprejery ho spojuje také intenzívní zájem o písmo, v jeho případě grafický design, jemuž se společně s principy vizuální komunikace věnoval během studia na pražské UMPRUM, kterou pro změnu končil v ateliéru skla Ronyho Plesla. Jeho intermediální přístup odpovídá šířce jeho záběru. Už několik let jsou pro něj nejcharakterističtější montované světelné objekty a instalace s akcentem na industriální look. Na jedné straně občas téměř puristická čistota tvarů, na druhé dystopie a někdy skoro cyberpunková estetika a nehledaná skladebnost ve stylu DIY. Promyšlený designový koncept se u něj mísí s intuicí, postupy založenými na řízené náhodě a spontánními intervencemi. Se světlem zachází jako s barvou, které se ovšem také nevyhýbá a používá ji až akčním způsobem – otisky, dripping, slash. Má slabost pro neony a staré průmyslové komponenty, ať jsou to světelné kejsy, trubice zářivek nebo prvky továrních mobiliářů. Kombinace těchto prostředků slouží nejen k účinnému formování jeho prací ale především k emotivní proměně reality a jejího prožívání.
Říká se, že jedním z nejvýmluvnějších způsobů, jak upozornit na nějaké slovo, je neustále se mu vyhýbat, vynechávat ho, vypomáhat si zcela zřejmými opisy, synonymy a metaforami. Něco podobného se svým způsobem děje i v prostoru galerie, protože na klasické piecy tam v žádné formě nenarazíte. Zeb One svou novou sérií precizně vystavěných kompozic vnáší do expozice obrazové přemýšlení o písmu jako abstraktním znaku se stopovým prvkem významu a doslova anatomickým způsobem se zabývá jeho defragmentací. Marek Šilpoch naopak připomíná drive, gestiku a přímočarost, typickou třeba pro tagování a k tomu ozvuk krysích míst, starých fabrik, nočních periferních zákoutí s vědomím toho, že graffiti je kromě jiného i guerillový pohyb městem. Dohromady se pak vzájemnou interakcí obloukem přibližují k některým vrstvám tohoto vizuálního scatingu, který navzdory svému původu už dávno překročil svůj pouliční stín. Výsledkem jejich studiové interakce s postupy na hraně preciznosti a improvizace je tedy spíš idea graffiti - styl, echo, rezonance, energie. Flashbacky rozpitvaných písmen a k tomu trash ulice. Odněkud z dálky k tomu možná hraje jazz....
text: Radek Wohlmuth
