Dominik Běhal

Obraz skrumáže nahých lidských těl střídá na jiném plátně motiv tělesných fragmentů plujících krajinou. Další malbu pak zabydlují jen jakési postavy- duchové: negativní formy těl, které vystupují z pozadí a současně s ním splývají.

Obdobně se obraz tradičně namalované krajiny v dalším díle rozpadá v oddělené elementy stromu a pozadí, které tvoří mramorová inkrustace.

A nakonec zátiší v interiéru se v jiné práci tříští v abstrahovanou materiálovou kompozici.

Ve starší Běhalově tvorbě jsme se mohli setkat s malbou ve škále sahající od figurálních fresek, kde je prostředí obklopující postavy členěno do jednoduchých, monochromních ploch, po složitě komponované figurální olejomalby – jakési koloristicky překypující vitráže na plátně.

Tematicky odkazuje malířova tvorba, založená z velké části na práci s nahým lidským tělem (mnohdy v hromadných scénách), k mytologii (koupání, únos, hadnonoš) i k tradičním žánrům dějin umění (akty, krajiny, zátiší). To vše Běhal zachycuje v různých stupních realismu a dekonstruovaného, s abstrakcí koketujícího, zpodobení materiality.

Všechny zmíněné polohy, přístupy a obsahy jsou Běhalovi vlastní a záleží na jeho momentálním rozhodnutí, ke které cestě se v dané chvíli přikloní. Ostatně už volba formátu, vhodné technologie a následné volby činěné v procesu tvorby vyžadují kromě malířského citu také zkušenosti a především rozvahy. Na aktuální výstavě nám Dominik Běhal představuje její úhrn, v ironické narážce na stejnojmenný termín z účetnictví. Zdánlivá, jazykově půvabná nepatřičnost tohoto spojení ale ve skutečnosti narušuje schematickou představu o umělci - malíři Běhalova typu. Fundament léty nabyté zkušenosti a rozvahy se nevylučuje s vírou v intuici a smyslově orientovanou malbu: tyto síly se naopak vyvažují a jsou předpokladem silného malířského sdělení.