ANIMA-L
26.6.2025 - 28.9.2025
Tvorba Renaty Czirokové (* 1992) se neváže na jediné médium. Jakmile si osvojí jazyk určitého
vizuálního prostředku, pokračuje za dalším. Jakmile porozumí formě, objevuje novou. Tvůrčím
principem je pro autorku právě proces.
V jejím přístupu je zřejmý akt vnitřní očisty, cyklického uvolňování i přijímání. Tvorba je deníkem
vnitřního růstu a zrání. Bytosti, která putuje. Cziroková je celoživotní poutnicí. Putuje zeměmi i
úrovněmi vědomí. Její cesty nejsou jen geografické, ale především vnitřní. V tvorbě se odrážejí otisky
krajin – jak těch vnějších, tak těch, které se rodí v nitru. Inspiraci nachází v místech, kde se mísí
minulost s přítomností, kultura s přírodou, lidské jednání se zvířecí moudrostí. Ustálený myšlenkový
konstrukt antropocentrismu tak nevyvrací, ale poeticky obchází. Stejně tak se v její tvorbě objevuje
silně i archetypální rovina – žena jako nositelka transformace, zvíře jako průvodce nevědomím,
mateřství jako iniciační akt. V obraze, kde nahá žena kojí prase a vedle nich sedí klidná kráva, se stírají
hranice mezi druhy. Zdánlivě absurdní scenérie ale s pokorou a citlivostí předkládá podobu hierarchie,
která je v obrazech dnešní reality nenalezitelná. Předkládá souznění, bezpodmínečnou péči a
vzájemný respekt. Cziroková nevytváří volnomyšlenkářské ideály, ale eticky přehodnocuje parametry
antropocentrického světa. Motivy očisty, etiky a morálních principů nejsou v její tvorbě
moralizováním, ale spíše návratem k něčemu původnímu, syrovému. K úctě. K rovnováze. K vnitřnímu
tichu, které si žádá, aby bylo slyšeno. A dnes o to více.
Czirokové obrazy jsou rituály. Nejsou určeny k dekoraci, ale ke vtažení. K přeměně. Jsou
branou do prostoru, ve kterém se malířka zrcadlí – ne jako autorka, ale jako ta, která naslouchá. Její
obrazy jsou zvláštním druhem předtuch a manifestací – jak sama Cziroková říká, často zachytí situace,
které se teprve mají stát. Malba se tak stává prorockým nástrojem, zrcadlem paralelních realit, často
takových, které sama autorka pochopí až zpětně.
Výlučné místo v jejím symbolickém slovníku zaujímá havran – černý pták, který není jen
tvorem, ale průvodcem. V mytologii bývá havran strážcem bran mezi světy, v indiánských legendách
je havran někdy nositelem proroctví, jindy podvodníkem – v obou případech však průvodcem ke
skrytým pravdám. V severské tradici sedává na rameni boha Odina, v keltské je spojován s bohyní
války a smrti Morrigan, v původních amerických kulturách je často tím, kdo přináší světlo do tmy. V
jejích obrazech havran neznamená smrt, ale přechod. Znamení, že se něco děje za hávem běžného
vidění.
Obrazy Czirokové jsou kontemplativními momenty bytostí v nedořečeném časoprostoru.
V každém je přítomen princip pohybu – z jednoho místa do druhého, z jedné bytosti do druhé, z času
minulého do toho, který se teprve děje. Ale co když se už vlastně všechno stalo a život toto
uskutečnění roztahuje do linearity, do následného prožívání již uskutečněného?
Rezonance autorčina světa se propojuje i s tím Carlose Castanedy. Jeho učení – skrze postavu
šamana Dona Juana – se dotýká principů jako cesta bojovníka, záměrů a snění. Castanedův svět není
metafora. Je to realita, která se skrývá pod tou běžnou, jen ji většina lidí nikdy neuvidí. Slova jsou jen
slova; vysvětlení jsou jen vysvětlení; jediný způsob, jak se učit, je konat. A právě tento konající přístup
je klíčový. Skutečné poznání přichází skrze přímou zkušenost a čin. Tato představa je v souladu s
autorkou – jejím gestem, kompozicí, výběrem symbolů. V jejím malířském gestu není místo pro
náhodu – vše je výběr, vše je otisk intuice i vědomé pozornosti.
Časoprostor v autorčině pojetí není lineární. Je jako zhuštěný uzel, který se v životě postupně
rozplétá. To, co prožíváme, se již dávno odehrálo – jen naše těla, naše smysly, naše příběhy se musí
teprve protáhnout touto formou realizace. Její obrazy jsou záznamem toho, co je za hranicí běžného
vnímání – jako by se skrze ně dalo nahlédnout za kulisy objektivizované reality. Tento princip
prostupuje její prací jako neviditelná kostra – vše má svůj vzorec, ale není třeba jej pochopit, jen se
mu otevřít. Nic nemusí být konečné. Motiv takového zpochybnění nese i portrét ženské tváře, kterou
obklopují kosti. Kosti, jako artefakty symbolizující pozůstatek života, smrt. Pánevní kosti, které jsou ale
zároveň oporou pro zrození nového života. Tento paradox, kdy je kost symbolem jak života tak smrti,
je tím nejsilnějším tématem, které mohla autorka malířsky zaznamenat. Téma, které je vrcholné,
protože se právě svou ambivalencí dotýká samotné podstaty bytí.
Renata Cziroková (* 1992) se narodila v Napajedlech, kde také žije a tvoří. Absolvovala v ateliéru kresby u Jiřího Petrboka na pražské Akademii výtvarných umění.
autorka textu: Bára Alex Kašparová
Výstava probíhá v Domě Radost, nám. W. Churchilla 2, Praha 3.